Abyste mohli někoho milovat, nejprve je nutné, milovat sami sebe

Po několik generací je nám vštěpováno, že chytřejší ustoupí, že bychom měli stát v koutě, sebechvála smrdí a víc bychom měli dávat, než brát. Podobných poučných rádoby moudrých tezí je samozřejmě mnohem víc. Jak se však ukazuje, místo, aby nás pozitivně formovaly, spíše nám škodí. 

Sebeláska není synonymum pro sobectví

Pamatujte si to, jak milujete sami sebe, úzce souvisí i s tím, jak můžete milovat toho druhého. Abyste mohli někoho milovat, nejprve je zapotřebí, milovat sami sebe. Láska ve vztahu je totiž odrazem vašeho vztahu k sobě samému. Potřeba sdílet ve vztahu lásku je ta nejpřirozenější lidská potřeba. Nepleťte si však sebelásku se sobectvím. Sebeláska je o tom, že se máme rádi tací, jací jsme i se svými nedokonalostmi. Oceňuji se a podporuji na cestě za svými cíli. Není potřeba se chvástat a dokazovat druhým, jak jsem skvělá. Není zapotřebí si něčeho vynucovat.

Více dávat, méně brát

Teze více dávat a méně brát, by nefungovalo ani tehdy, když by se tímto heslem řídili všichni. Jen si představte baterii, když ji budete více využívat a nedostatečně nabíjet, to znamená nevrátíte jí vyčerpanou energii zpět, jak za chvíli bude vypadat? Lidé navíc mají zcela přirozený sklon takové lidi využívat a nakonec je to jen o tom brát a brát. A co si budeme povídat, takové jednostranné dávání spěje pouze k tomu, že vás více sobecké okolí vysosá a vyždíme jako houbu. Takovýto proces bez vyváženého zpětného návratu končí vyhořením. A člověk pak končí v čekárnách psychologů a psychiatrů. Ono starat se jen o ostatní je jistě chvályhodné, ale brzy vás to dostane na kolena. Pokud se vaše výdaje energie dostanou do mínusových hodnot, bez žádné odezvy a návratu energie, ohrožujete tím své vlastní zdraví. Pro šťastný, zdravý a spokojený život je nezbytné udržovat vše v rovnováze a harmonii.

Je to zajímavé už i proto, že když se dítě narodí, je zcela přirozeně nastavené na sebelásku. Cítí se spokojené, dokonalé, nádherné a ví, že si zaslouží pozornost a péči jiných. To my dospělí ho v rámci “dobré” výchovy zničíme. Pokud by v něm rodina podporovala tuto přirozenost, přirozeně mu dávala lásku a jeho hodnotu nezpochybňovala, vyrostl by z něj jedinec plný sebedůvěry, sebeúcty i zdravého sebevědomí. Takový člověk je pak v životě úspěšný, umí se uplatnit, má dostatek peněz a nemá tendenci zůstávat v nezdravých vztazích. Dokáže se o svou lásku podělit a dělá to zcela přirozeně, protože mu to dělá radost. Nestojí to k zamyšlení?

Bohužel v reálu to vypadá jinak

Jelikož se rodiče potýkají s nedostatkem sebesláky, nemohou být pro své vlastní dítě vzorem. Navíc stále je tu to mylné dogma, že přirozená sebeláska je sobecká, špatná a nepřístojná. Je nutné ji proto potlačovat a trestat. A dříve nebo o něco později, tomu nakonec přirozené úžasné a originální dítě nakonec uvěří. Bude si myslet, že je na obtíž, není hodno lásky, nemá žádnou hodnotu a že všichni ostatní mají lepší názory a větší vědomosti než oni samotní.

Začněte pěstovat zdravou sebelásku

Začněte pěstovat zdravou sebelásku a uvidíte, že se váš život začne měnit. Začněte se řídit svými pocity. Každý den se pochvalte. Pečujte o sebe. Naučte se říkat ne bez výčitek svědomí a s vědomím, že možná někoho zklamete. Nenechte se ovlivňovat. Nedovolte, aby s vámi manipulovali. Nenechte se vydírat. Jděte za svými sny, i když je okolí nechápe. Mějte svůj život ve svých rukách. Je to váš život a jen vám patří.